Zítra ráno odlétám domů, nechce se mi balit a asi bych chtěl nějak zrekapitulovat svoji třetí návštěvu USA.
Můj nejpodstatnější dojem je, že jsem splnil cíl cesty, kvůli kterému mě sem firma poslala a projekt, na kterém pracuju, se stabilizoval. A díky velkému množství času strávenému v práci jsem měl jen omezené možnosti se někde potulovat a něco vidět.
Na druhou stranu jsem se podíval na Crater Lake, což je úžasné místo a maximálně jsem si užil foto safari, mj. i v Portland Downtown, viděl Esherovy tisky a užil si i pokecu s americkými kolegy, což je zkušenost, kvůli které sem pojedu asi kdykoliv znovu, pokud bude potřeba. Je to skvělé a jsem za to vděčný.
Na druhou stranu mám čím dál tím menší pocit, že USA je úžasné místo pro život. Moje (zcela iracionální) pocity jsou že game is over a USA o svoje výsostné postavení světové velmoci pomalu přichází. Všechno mi tu připadá pomalejší, realističtější a extrémní positive thinking jako motor amerického rozmachu, který jsem tu všude cítil v minulých letech, se vrací k realistickému uvažování. Pod pokličkou bublají potenciální průsery v podobě krize zdravotnictví, rostoucí nezaměstnanosti a obrovského zadlužení, jak státu, tak soukromých osob. Naprosto šílené je tu jídlo, které je sice levné, ale naprosto ubíjející. Hamburger s hranolkama a milk shakem jako běžný oběd je zabiják sám o sobě, o brutálním koktejlu konzervantů a umělých barviv v skoro každém jídle ani nemluvě.
Extrémně obézní lidi projíždějící na elektrických vozíčcích Wal Mart, aby si nakoupili další shit, jsou pro mě symbolem. Bohužel reklamní manipulaci tu je velice snadné podlehnout, protože v tom jsou tu opravdu špičkoví (české reklamy v rádiu, jsou oproti reklamám, které jsem tu slyšel, jen cvičením žáků třetí třídy základní školy)
Vsuvka: moje pocity se vám možná přiblíží, pokud se podíváte na stránku People of WalMart. Tahle stránka je na jednu stranu celkem extrémní, na druhou stranu je destilací té méně ozdobné strany světové velmoci a sám bych neměl odvahu to nafotit lépe. Rozhodně doporučuju ke shlédnutí, pro mě to bude asi podobná připomínka mých návštěv, jako když si u nás dám Pale Ale pivo.
Když se podívám, v jakém papundeklovém domě bydlí a jakým autem jezdí mnozí moji kolegové do práce (a musí jezdit, nemají jinou možnost), jsem naprosto šťastný za náš cihlový dům ve Frenu a za naše 10 let staré Suzuki Swift a v mezím možností fungující veřejnou dopravu a zdravotnictví. Absolutní výše platů je tu určitě vyšší, ale že bychom si u nás žili hůř, o tom upřímně pochybuju (pozor: referenční skupina zahrnuje velmi úzký okruh lidí svázaných vesměs s naší firmou, nelze moc zobecnit).
Zdejší politici jsou v podobných sračkách jako ti naši (na rozdíl od našich se ale nechovají, jako zjevní idioti), stejně patové rozestavení na politické šachovnici, stejně nesmyslné utrácení státních peněz. Na druhou stranu, tu všude u dálnic (kde se staví) vidíte cedule “Your tax dollars at work” nebo “Putting Oregon back to work”, což alespoň daňového poplatníka potěší, když už s tím nemůže nic dělat.
Upřímně se tentokrát těším domů a držím amíkům palce, ať se jim daří, učitě to budou potřebovat…
