Poslední pracovní den mě kolegové přemluvili že zajdeme na večeři. Návrhy typu zajdeme do all you can eat nebo do nějakého mallu jsem moc vřele nepřijímal a tak nakonec Wowie vymyslel že půjdeme do jedné restaurace, kde obsluha mluví jeho nářečím a že mu tam vždycky dají slevu. A že před tím se půjdeme podívat na trh…
Moc jsem to mu nerozumněl, ale souhlasil jsem.
Když skončila šichta, nasedli jsme do aut a jeli šíleným pátečním provozem kamsi do Manily (fabrika ON Semi je v Carmoně, asi 45 minut od Manily). Po asi hodině jsme dojeli do jakési čtvrti, kde bylo brutální množství aut, které parkovaly, kde se dalo. Do cesty vstupovali naháněči a naháněčky a do okýnka pomalu jedoucího auta nám ukazovali jídelní lístky.
Zaparkovali jsme a vysedli. První, kdo mě po vysednutí zaujal, by transvestita, kluk převlečený za holku, nahánějící nás do své restaurace. Později jsem si všimnul, že jich v této čtvrti bylo víc.
Poté co jsme chvilku čekali na další auto, mi Wowie ukázal, co se na grilu na parkovišti dělá za dobrotky. Zahuštěná krev, býčí varlata, kuřecí nožičky apod. Naštěstí mě nikdo nenutil abych to jedl, a když přijelo další auto, šli jsme do restaurace.
Restaurace to byla téměř rodinného typu, zavedli nás po schodech nahoru (patro zřejmě bylo něco jako salónek). Zařízení spíše prostší, plastové židličky a nezbytné karaoke.
Jak jsme se usadili, nechali jsme kolegyně hlídat baťohy a šli jsme s Wowiem a Erniem na trh. S námi šel kluk-holka z restaurace, měl košík na zakoupené zboží. V životě jsem neviděl hospodu, kam si přinesete vlastní suroviny a oni vám je připraví.
Trh byl asi 10 minut od restaurace a byl to klasický asijský trh. Spousta prodejců vychvalujících svoje zboží, chaos, smlouvání. Nabídka úžasná, čerstvé ryby, živí kraby, humři, langusty, škeble, prostě na co si vzpomenete.
Wowie chodil od jednoho stánku k druhému a když se mu nějaké zboží zalíbilo, zastavil se a předstíral velmi vlažný zájem. Chvilku si to nechal ukazoval a pak smlouváním stanovili cenu. Košík se rychle zaplnil, měli jsme tam jednu rybu, dva živé kraby, pytlík škeblí, pytlík garnátů a kus tuňáka.
Když jsme se vrátili do hospody, dali jsme si jednoho San Miguela s ledem (ano na filipínách vám dají do sklenice s pivem led, jako ke Coca Cole) a už se to začalo nosit. Na začátek takový octová polívka z ryby, pak garnáti (na česneku) a ústřice (se sýrem, česnekem a nějaký koření). Na závěr krabi a grilovaný tuňák.
Jaksi se očekávalo, že to budu všechno jíst (normálně u nás ryby téměř nejím), takže jsem se do toho dal. Nejjednodušší byla polívka. Dobrá, žádná očíčka, žádné vnitřnosti, to jsem dal v pohodě.
Pak garnáti, ty už jsem jedl před tím a jsou celkem dobří. Tady byl jenom jeden drobný problém a to jak je zbavit krunýřku, ocásku a spousty nožiček. Menchu mi ukázala jak na to a dokonce se mě pokoušela naučit, jak se to dělá aniž bych musel použít ruce, jen se lžící a vidličkou. To jsem nedal, ale bylo to společností akceptováno 
Další krok byly škeble, tu jsem zdvořile ochutnal jen jednu, dobré, ale nemusel bych to každý den.
Pak jsem si musel dát pauzu, protože na řadě byl krab. U něho se ve mně mísily různé pocity. Jednak jsem ho před poměrně malou chvilkou viděl, jak se mrskal na trhu a koukal těma svýma očičkama na stopkách (což mě přivádělo na různé existenciální úvahy, jak mu asi bylo, když se nesl v tom košíku). Ale když jsem usoudil, že mu asi nijak nebylo, zbývalo už jen vyřešit to, že krab mi trochu připomíná pavouka, a to rozhodně není tvor lákající k jídlu.
Abych si dodal odvahy, pronesl nahlas úvahu o různých tabu v různých kultůrách (jako že mám rád vepřové a Židi ne, že v Koreji jedí psy apod.) Společnost se tím pobavila a pak už se nedalo nic dělat, na řadu přišel louskáček.
Ano, přesně takový louskáček, jako máme doma na ořechy. Na Filipínách prý tak velké ořechy nemají a tak louskáček používají jen na kraby. Od té doby vím, že to co doma používáme na ořechy není nutcracker, ale crabcracker Louskáček je na kraba nutný, protože ten velký druh, co jsme jedli, má poměrně dost tuhou vnější schránku (tvrdostí opravdu připomínající vlašské ořechy) a pokud se chcete dostat na masíčko (třeba do klepeta), jinak to nejde.
Taky jsem byl poučen, že krabů jsou tři typy: male, female a gay. A nejcennější je právě ten gay. Má prý nejlepší maso. Když jsem se pak ptal, jak to poznají, který je gay, řekli, že to pozná prý hlavně prodejce a že na trhu už jsou roztřídění
Pokud jde tedy o kraba, musím říct, že jíst se to dalo, když člověk odmyslí to, jak to vypadá, docela mi i chutnal.
No a na závěř byl grilovaný tuňák, ze všech jídel této večeře, pro mě asi nejobyčejnější. Mnohem lepší než ten v konzervě, ale jinak úplně normální tuňák, žádná výzva
Po večeři přišlo na řadu karaoke. Pro ty kteří to neznají: Karaoke je takový přístroj, který hraje hudbu zvolené písničky a na televizi promítá text. Vy podle toho textu pak zpíváte do mikrofonu. Aby to nebyly jen nudné titulky, na pozadí běží nějaký obrazový materiál (v našem případě to bylo focení nějakých modelek).
Nejlíp zpíval Wowie (opravdu dobře, procítěně a emocionálně), pak Menchu a Jeanie a jednu písničku si střihnul dokonce i Ernie. Já jsem stále odolával s tím, že ty písničky neznám (což byla pravda) ale nakonec jsem si zpíval Obladi, oblada od Beatles a docela mě to bavilo, i když zpívat neumím.
Po večeři jsme se pak jeli podívat ještě na noční Makati, ale o tom napíšu zase až někdy jindy.
Shrnutí: večeře, jakou jsem zažil v pátek byla neopakovatelným zážitkem. Jít si na trh koupit živého kraba a toho pak o půl hodiny později sníst, to jsem ještě nezažil. Rozhodně jsem za tuto zkušenost vděčný, protože jsem si ten večer vyzkoušel spoustu nových věcí.